Jak jsem těžil zlato v Ghaně

TÝDEN.CZ

22. 10. 2018
Rubrika: O cestách

Jak jsem těžil zlato v Ghaně 7-10

Autor: Martin Oralek

03.05.2016 16:11

 II. První cesta do Ghany

7.

Vízum v kapse. Teď bylo třeba načerpat co nejvíce informací o Ghaně. Přeci jen nás čekala cesta do neznáma a z Leontýna jsme bohužel žádné informace nezískali. Pořád jen mlel cosi o mentalitě a jejím pochopení. To prý pro byznys stačí. Proto jsem na internetu prostudoval všechny dostupné články a shlédl pár videí, čímž jsem si o Ghaně vytvořil určitý obrázek. Ovšem veškeré získané informace byly pouze v rovině teoretické... Začal jsem balit. Dočetl jsem se, že se nesmí podcenit zdravotnické riziko a že zdravotní péče není na příliš velké úrovni (o tom jsem měl později přesvědčit na vlastní kůži...). Proto jsem v lékárně nakoupil všechny možné léky (a ty, které nešly koupit volně, jsem si nechal předepsat). Do kufru jsem postupně vložil léky proti průjmu, léky proti zácpě, léky na vysoký tlak, léky na nízký tlak, léky proti úpalu, léky proti nachlazení, antibiotika, probiotika, léky na zadržení vody, léky na odvodnění, kapky na suché oči, kapky na vlhké oči, analgetika, anestetika, antimykotika, antidepresiva, prostě vše, co mělo předponu anti. Zabraly půlku kufru. Pouze jsem si s sebou nevzal antimalarika. Namísto toho jsem plánoval koupit místní repelent. Proto jsem požádal Victora, aby mi nějaký místní repelent koupil a dovezl na letiště, kde bych se mohl ihned namazat. Napsal jsem mu na Skype a požádal ho o zakoupení repelentu.

„Victore, můžeš mi prosím koupit místní repelent a dovézt mi ho na letiště, až nás přijedeš vyzvednout?“

„Proč?“

„Nechci dostat malárii. Chci se bránit proti komárům. Jsou nebezpeční.“

„Hahaha.“

„Proč se směješ?“

„Komáři nejsou nebezpeční. Vždyť jsou malí!“

„Ale přenáší malárii!“

„Ale jsou malí!“

„Ok, jsou malí a nejsou nebezpeční, ale přesto bych byl rád, kdybys mi repelent koupil a dovezl na letiště. Děkuji.“

„Repelent je zbytečný. Komáři nejsou nebezpeční, protože jsou malí!“

„A které zvíře je podle tebe nebezpečné?“

„Lev. Ten je velký“

„Tak mi teda kup repelent proti lvům.“

„Ok.“

8.

Problém s repelentem tedy vyřešen. Zbývalo zaplnit druhou půlku kufru, což nebyl problém. Naházel jsem do něj oblečení, boty, plavky, hygienické potřeby a bylo hotovo. Než jsem kufr zavřel, ještě jednou jsem ho zkontroloval svým pohledem. Byl nacpán k prasknutí. „Co když si budu chtít něco koupit, nějaký suvenýr nebo dárek pro své blízké? Kam to dám?“ zeptal jsem se sám sebe. Znovu jsem ho přejel očima a rozhodl se k redukci jeho obsahu. Oděvy a obuv byly nutné, proto jsem přistoupil ke snížení počtu léků. Beru je do ruky, jeden po druhém, a zkoumám, zda-li se mi tam bude hodit. Zkoumání k ničemu nevedlo, u každého z nich jsem byl na pochybách: „Co když ho s sebou nevezmu, a potom ho budu potřebovat?“ Nakonec jsem je vyhodil všechny a namísto nich přibalil láhev slivovice. To je univerzální lék na všechno! Toto rozhodnutí se později ukázalo jako správné... Dva dny před odletem jsme měli závěrečnou schůzku v kanceláři pana Alberta. Bylo třeba doladit poslední detaily, jako byly sraz na letišti a předání hotovosti na první nákup zlata. A taky bylo nutné prodiskutovat program naší návštěvy. Přinesl jsem s sebou přeložený a vytisknutý email s programem, který nám připravili naší ghanští partneři:

Návštěva tradiční vesnice 20000$

Návštěva dolu na těžbu zlata 30000$

Návštěva jezera Volta 30000$

Výlet helikoptérou nad jezerem Volta 50000$

Ghanský večer s tradičními tanci a občerstvením 20000$

Konzultace s právníkem 10000$

Návštěva centra města s průvodcem 5,000$

Návštěva místní zoo 5,000$

Celkem 255,323$

Program jsem předložil svým kolegům, aby se k tomu vyjádřili.

„Pěkně to mají vymyšlené, jen co je pravda.“ řekl Roman.

„To abychom si s sebou vzali pytel plný dolarů!“

„Já myslím, hmm, že to je běžná taxa.“ odpověděl Leontýn.

„To tam tak chodí, hmmm. To je investice. Když zaplatíš, hmmm, tak uděláš dobrý byznys.“

„Vůbec nesedí celkový součet.“ opáčil jsem.

„Celková suma je 170000 $ a ne to jejich hauznumero.“

„To přece nemůžou myslet vážně.“ přidal se do diskuse pan Albert.

„Takové pálky! Není to nějaký překlep?“

„Není, to je běžná mentalita. A běžné ceny, hmmm. V Ghaně to tak je. To musíme, jak se říká, zaplatit, aby byl dobrý byznys, hmmmm. Protože když bude toto, tak potom se udělá i tamto.“ pronesl Leontýn s genialitou sobě vlastní.

„To je nějaká blbost, to se mi nezdá.“ řekl Roman „To bude asi nějaké nedorozumění. Zřejmě se spletli.“

„Nespletli.“ odpověděl mu Leontýn. „Já už jsem to jednou absolvoval, hmmm.“

„Cože???!!!“ zakřičel na něj pan Albert. „To mi chceš říct, že jsi jim zaplatil takové obrovské prachy?“

„No, hmmm, ano.“ zněla Leontýnova odpověď.

„Myslím, že už tu jejich mentalitu začínám chápat.“ uzavřel jsem naši diskuzi.

9.

Za dva dny sraz v 5.00 na letišti v Mošnově. I když začínalo léto a byla doba dovolených (tím pádem charterových letů), vstupní hala zela prázdnotou. Na informační tabuli svítil pouze jeden let: Praha 5:30. Po přepočítání členů výpravy jsme zjistili, že bohužel nikdo nechybí. K naší nelibosti se dostavil i Leontýn. Poté, co jsme se smířili s faktem, že s námi opravdu poletí, jsme si to namířili k odbavovací přepážce. Slečně na přepážce jsme odevzdali naše pasy a položili na pás první zavazadlo. Slečna cosi naťukala do počítače, potom se podívala do prvního pasu, potom na displej, potom do druhého pasu a zase na displej, potom do třetího pasu a opět na displej. Tuto proceduru zopakovala asi ještě třikrát, pak zakroutila hlavou, upřela na nás svůj zrak a vyřkla nemilosrdný ortel:

„Je mi líto pánové, ale vaše letenky jsou rezervovány na 22.července, nikoli na 22.června. Spletli jste se o měsíc.“

Ani nemusím říkat, kdo měl na starosti rezervaci letenek.

„Leontýne, to jste si nemohl zkontrolovat datum, když jste ty letenky rezervoval?“ obořil se na něj Roman.

„Já, hmmm, kontroloval to. Nechápu, hmmm, jak se to mohlo stát.“

„To je takový problém rozlišit červen od července?“

„Tam, hmmm, nebyly měsíce napsány, hmmm. Kdyby tam bylo, hmmm, napsáno červen nebo červenec, tak bych se nespletl, hmmm. Ale tam byly číslice, hmmm. To se pak člověk lehce splete, hmmm.“

„To je fakt taková věda rozeznat šestku od sedmičky?“ zakřičel na něj nadmíru vytočený Roman.

„Je to složité, a to je právě to.“ odpověděl mu Leontýn.

Zeptali jsme se slečny na přepážce, zda-li u ní nemůžeme rezervaci změnit, že opravdu potřebujeme odletět ještě dnes. Bohužel to nešlo. Proto jsme vyrazili do Ostravy do cestovní kanceláře s nadějí, že provedeme rychlou přerezervaci a ještě dnes vyrazíme směr Afrika. Do centra jsme dorazili kolem šesté hodiny ranní. Zbývaly tři hodiny do otevření. Díky novinám a časopisům nakoupeným na cestu a faktu, že Leontýn držel hubu, nám čekání celkem příjemně uběhlo. Konečně odbila devátá hodina a mohli jsme vstoupit do cestovní kanceláře. Změna termínu nebyla tak jednoduchá, jak jsme si představovali. A o tom, že bychom odletěli ještě téhož dne, jsme si mohli nechat jen zdát. Letenky na další dny byly buď extrémně drahé – cena za economy se téměř rovnala ceně za business class, což nepřipadalo v úvahu, nebo nebylo volno. Důvod jsem pochopil později – spousta Ghaňanů žijících nebo pracujících v Evropě se na dovolenou vrací domů. Nakonec se nám podařilo sehnat letenky za slušnou cenu. Odlet byl tedy o týden odložen. Ještě jsem musel o našem zpoždění informovat Victora. Nechtěl jsem mu říci přímo příčinu odložení našeho odletu, tak jsem si vymyslel výmluvu, že je Leontýn nemocný.

Napsal jsem mu na Skype:

„Ahoj Victore, přijedeme až za týden. Leontýn onemocněl, tak to musíme odložit.“

„Ok. Ale proč je nemocný?“

„Protože chytil nějaký virus.“

„Ok. Ale proč je nemocný?“ „Protože na něj skočil nějaký bacil.“

„Ok. Ale proč je nemocný?“

„Protože dostal bulimický zánět.“

„Ok. Ale proč je nemocný?“

„Protože onemocněl.“

„Aha. Tak to chápu. Uvidíme se za týden.“

10.

Po týdnu čekání opět sraz v 5.00 na letišti v Mošnově. Opět se dostavili všichni účastníci výpravy. Opět bohužel. Opět jsme vyrazili k odbavovací přepážce. Tentokrát však bylo vše v pořádku. Dostali jsme palubní lístky, odbavili zavazadla a vyrazili směrem k pasové kontrole a k bezpečnostní prohlídce. Vše proběhlo hladce. Najít odletovou bránu nebyl, vzhledem k velikosti letiště, problém. Usadili jsme se před ní a čekali na její otevření. Neuběhlo ani 15 minut a seděli jsme v letadle. Byli jsme tam sami tři, takže cesta do Prahy byla komfortní – každý měl dvojsedačku sám pro sebe. V Praze jsme přistáli asi za 30 minut. Díky Leontýnovi (který objednával letenky tak, aby vše bezproblémově navazovalo) jsme měli luxusních 6 hodin na přípoj do Amsterdamu. Opět další dlouhé čekání. Pokud jde o čekání, tyto situace byly vynikající průpravou na Afriku - tam se totiž pořád na něco nebo na někoho čekalo. Někdy i celé dny. Naštěstí je na pražském letišti odpočinková zóna, kde je možné si lehnout, takže jsme zmíněných 6 hodin víceméně prospali. Kromě Leontýna, který vyrazil na obhlídku letiště. Doufali jsme, že se ztratí a už se nikdy nenajde. Když jsem se probudil, mrknul jsem na telefon a viděl na displeji nepřijatý hovor od Leontýna. Tak mu volám zpět.

„Co se děje?“ zeptal se mě.

„To bych se měl ptát spíš já. Mám od vás nepřijatý hovor.“

„Já volal? Já nevolal!“

„Tak proč mám od vás nepřijatý hovor?“ odvětil jsem mu naštvaně.

„To volal můj telefon, hmmm.“ uzavřel naši konverzaci.

Vydali jsme se k naší odletové bráně, nastoupili do letadla a vyrazili směr Amsterdam. Cesta trvala něco přes hodinu. Na amsterdamském letišti jsme měli 2 hodiny na přestup,takže jsme mohli dát oběd a v pohodě se přesunout k odletové bráně do hlavního města Ghany, Accry. Letadlo bylo zaplněné zhruba ze dvou třetin, takže jsme každý obsadili dvojsedačku, protože se nám nechtělo mačkat se vedle někoho 7 hodin. Let byl dlouhý a únavný. Shlédl jsem dva filmy a ještě pořád zbývalo něco přes tři hodiny do cílové destinace. Otevřel jsem noviny, přečetl pár článků a stále zbývaly skoro tři hodiny do konce. Nasadil jsem si na uši sluchátka a pustil si U2 The Joshua Tree. Když album dohrálo, do konce cesty chybělo něco přes dvě hodiny. Tak jsem vstal a šel jsem se projít po letadle. Procházka nebyla nejdelší. Za pět minut jsem už zase seděl na svém místě. Na obrazovce před sebou jsem najel do sekce „Hry“ a spustil Solitaire. Za 10 minut bylo hotovo. Hodina a tři čtvrtě do cíle. Zkusil jsem tedy šachy. Za 2 minuty jsem dostal mat. Pořád ještě více než hodina a půl do cíle. Zkusil jsem zavřít oči a zdřímnout si. Nešlo to. Proto jsem opět hledal spásu na obrazovce přede mnou. Najel jsem do sekce „Informace o vašem letu“. Na displeji se objevila mapa našeho letu ukazující polohu letadla nad africkým kontinentem. Po chvíli mapu vystřídaly informace o nadmořské výšce, teplotě , rychlosti letadla a počtu kilometrů do cíle. A po chvíli zase mapa a zase informace a zase mapa a zase informace. A opět mapa. Nacházeli jsme se nad Burkinou Faso. Pomaličku jsme se přibližovali ke ghanským hranicím. Do přistání zbývalo ještě něco málo přes 1000 km. Stále více než hodina letu před námi. Opět jsem se prošel, zahrál Solitaire a šachy, přečetl jeden článek, potom procházka, šachy a noviny a hle, zbývalo už jen 500 km. Ještě půl hodiny a jsme tam. Pustil jsem si do sluchátek písničku Kashmir od Led Zeppelin, jejíž délka je zhruba 10 minut. Díky ní se čas zbývající do přistání zkrátil na 20 minut. Dal jsem ještě dva songy, sundal sluchátka a začal se dívat z okýnka. Pod námi se začala rozprostírat obrovská osvětlená plocha. Při bližším pozorování jsem zjistil, že osvětlená plocha není konzistentní. Tu a tam se vyskytovaly totálně černé plochy. (Později jsem se dověděl, že několikahodinové výpadky proudu, kdy se kolikrát celá čtvrt zahalí do černočerné tmy, nejsou ničím neobvyklým. Výpadky jsou nepravidelné a také místa se mění.) Pod námi byla Accra. Konečně jsme přistáli. Když letadlo zastavilo, všichni jako na povel vyskočili ze svých sedaček a začali se shánět po svých zavazadlech uložených v nadhlavních skříňkách. Nastala strkanice, chaos a zmatek. Počkal jsem, než se vše uklidní a dav se pohne směrem k východu. Potom jsem vstal a pohodlně prošel ke dveřím. Vystoupil jsem z letadla na přistavené schůdky a poprvé se nadechl afrického vzduchu.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  -

Diskuze

Martin Oralek

Příběh o pokusu podnikat v africké Ghaně
Martin Orálek
Oblíbenost autora: 9.88

O autorovi

Překladatel a tlumočník anglického jazyka, který se díky své práci podíval na spoustu zajímavých míst ve světě.

Kalendář

<<   říjen 2018

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA