Jak jsem těžil zlato v Ghaně

TÝDEN.CZ

23. 4. 2018
Rubrika: O cestách

Jak jsem těžil zlato v Ghaně 6

Autor: Martin Oralek

14.03.2016 15:49

Začala příprava na cestu do Ghany. Hned následující týden jsem se nechal naočkovat, protože jednou z podmínek pro udělení víza bylo předložení očkovacího průkazu s potvrzením o očkování proti žluté zimnici. Také jsem se pro jistotu nechal naočkovat proti žloutence a nechal jsem si předepsat antimalarika, která jsem se nakonec rozhodl neužívat, protože jsem si na internetu přečetl pár informaci o jejich účincích. Nechtělo se mi mít deprese a poškodit si játra, žaludek a ledviny. Mnohem šetrnější volbou bylo použití repelentu. Nejlépe nějakého místního, který jsem si hned druhý den po příletu zakoupil. Ale to předbíhám.

Aaron slíbil, že pošle pozvání ihned po svém návratu do Ghany, což bylo, jak víme, v půlce ledna. Ale nic nepřišlo. Každý den jsem kontroloval email, i spamy, protože email z Ghany se většinou automaticky pokládá za spam. Ale stále nic nepřicházelo. Tak běžel den za dnem, týden za týdnem... A hle, v půlce června konečně přišlo pozvání (po nespočetných urgencích a Skype hovorech s Aaronovým tajemníkem Victorem).

Konečně jsme si mohli začít vyřizovat vízum. Jako jediný anglický mluvící člověk v naší skupině jsem byl vybrán, abych zajel do Prahy na ghanskou ambasádu. Pro získání víza bylo třeba předložit pas, kopii pasu, vyplněnou žádost, 4 fotografie, očkovací průkaz a zaplatit správní poplatek 1000 Kč. Shromáždil jsem tedy vše potřebné od sebe i od ostatních dvou pánů (pan Albert jistil naši akci z domova) a vyrazil do Prahy. Cesta vlakem byla pohodlná a utekla velmi rychle. Na hlavním nádraží jsem přesedl na metro a vyrazil směr Dejvická, protože ghanská ambasáda sídlí v Bubenči. Z Dejvické jsem šel pěšky. Bylo krásné červnové ráno a procházka kolem honosných sídel zahraničních ambasád byla velmi příjemná. Po 20 minutách jsem dorazil na ghanskou ambasádu. Musím přiznat, že její budova patřila k těm skromnějším. Také její vnitřní zařízení mělo své nejlepší časy dávno za sebou. Vstoupil jsem dovnitř a přes malou chodbičku jsem se dostal do haly s přepážkou, za kterou stála mladá Ghaňanka. Velice nepříjemným tónem se mě zeptala, co potřebuji. Odvětil jsem, že vízum (proč bych tam jinak chodil, že?). Řekla mi, ať jí předložím všechny dokumenty. Po jejich prostudování mi sdělila, že vízum bude zítra odpoledne. S tím jsem nepočítal, Leontýn mi tvrdil, že vízum udělují na počkání. To mi udělalo čáru přes rozpočet. Nocleh v Praze jsem opravdu neplánoval!

„Nešlo by to nějak zařídit, abych ta víza dostal dnes?“ řekl jsem co nejuctivěji a zkroušeně se na ni podíval.

„Nešlo.“ odvětila stroze.

„Víte, mám spoustu povinností a zítra už mám jiný program.“ loudil jsem.

„Tak přijeďte někdy jindy nebo sem někoho pošlete.“ nedala se obměkčit.

Nakonec jsem se uchýlil k poslednímu zoufalému pokusu, v jehož úspěch jsem ani trochu nevěřil.

„Posílá mě sem pan Leontýn a jedno z těch víz je pro něho.“ řekl jsem rezignovaně.

Její až dosud zakaboněná tvář se jako mávnutím kouzelného proutku rozjasnila a ozdobil ji široký úsměv. „Leontýn?! Proč jste to neřekl hned? To je moc milý člověk. Posaďte se a počkejte. Za 10 minut vám donesu pasy s vízy.“



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  -

Diskuze

Martin Oralek

Příběh o pokusu podnikat v africké Ghaně
Martin Orálek
Oblíbenost autora: 9.88

O autorovi

Překladatel a tlumočník anglického jazyka, který se díky své práci podíval na spoustu zajímavých míst ve světě.

Kalendář

<<   duben 2018

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30      

TÉMATA
 
OSOBNÍ TÉMATA